CESTA NEBO CÍL?

21.03.2021

Už je to přesně rok, co trénujeme s novým tréninkovým partnerem. Nikdo o něj nestál, ale je tu. Díky němu jsme museli překopat svoje životy, zaměstnání, ale i to, na co jsme byli celý život zvyklí. Kromě těch zásadních věcí, jako je zdraví naše a našich blízkých tam jsou pak ty věci, které nejsou životně důležité, ale když je nemáme, tak to není ono. Tím samozřejmě myslím sport a možnost trénovat a závodit v triatlonu, běžeckých závodech a v dalších sportech na co jsme byli zvyklí.

První vlna COVID, která byla před rokem nám ukázala, že to, na co jsme byli zvyklí prostě najednou být nemusí. Že nebudeme řešit, jestli pojedeme Klagenfurt, nebo Roth a místo toho budeme řešit daleko závažnější věci.

Ano, v první vlně jsme na tom nebyli tak špatně jako ostatní země, ale byla to doba, kdy jsme o COVID neměli mnoho informací, a tak jsme chodili běhat s nasazenými rouškami a na kole to samé.

Byla to také doba, kdy se vše uzavřelo, zrušili se závody, i naplánované soustředění a najednou jsme se ocitli v situaci, kdy nic z toho proč jsme trénovali najednou nebylo.

Tato situace byla pro všechny nová a bylo to něco s čím bylo potřeba se nějak vyrovnat. V naší tréninkové skupině Road2kona jsem viděl, jak kluci, kteří byli přihlášení na závody z kraje sezóny najednou přišli o motivaci a najednou nevěděli, proč by měli trénovat.

Pokud trénujete na nějaký závod, většinou to je ta nejlepší motivace, která Vás vykope ráno z postele na bazén, nebo Vás donutí jít na kolo i když třeba prší. Pokud Vám ale tato motivace odpadne, tak se velmi těžko hledá důvod, proč v tréninku pokračovat. V ten moment jsem si uvědomil, že jsou dva typy závodníků. Tréninkové typy a závodní typy.

Tréninkový typ závodníka (myslím že k nim patřím i já) trénuje velmi tvrdě a někdy i zbytečně moc. Jeho hlavní motivace není ale samotný závod, ale spíše samotný trénink. Baví ho to a je spokojený, když odtrénuje 20, 30 nebo i snad 40 hodin týdně. Velmi často si detailně analyzuje svoje tréninkové dávky a srovnává je s lety předešlými. Často závodí, ale závod pro něj není vrchol sezóny, ale jen rychlejší trénink, který když dojede, tak již má v hlavě závod další. Pro tohoto závodníka je cesta jeho CÍL.

 

Závodní typ je pravý opak. Trénuje mnohem méně, než tréninkový typ a většinou mívá velké cíle na závodech. Závody si neplánuje často, ale jen málo a pro přípravu na klíčový závod udělá maximum. Jeho tréninkové dávky jsou minimální, které mu umožní úspěšně závod dokončit. Pro tohoto závodníka je důležitější CÍL než samotná cesta.

 

Po 30 ti letech, které jsem strávil jako aktivní závodník v triatlonu musím přiznat, že většina závodníků, co jsem poznal byli spíše tréninkové typy. Ty, pro které byla CESTA ten jejich CÍL.

Jedním z mála, koho znám a koho můžu jmenovat byl Martin Matula, který byl schopný na Velikonoce poprvé sednout venku na kolo a pak za několik málo týdnů vyhrát tradiční, otvírák, sezóny – Duatlon v Šumperku. Martin to prostě měl v sobě a stačilo mu velmi málo.

 

Vloni bylo přesně vidět, kdo trénoval a zrušení, nebo přesunutí závodu na podzim ho zasáhlo a demotivovalo a komu to bylo v podstatě jedno. Prostě trénoval dále, jen upravil trénink.

Vloni některé závody nakonec byli, ale sami asi víte, jak těžké bylo najít motivaci postavit se na start třeba Czechmana, navíc v zimním počasí.

Všichni jsme proto doufali, že se situace přes zimu uklidní a vše se vrátí zase k normálu, ale jak sami víte, tak jsme na tom vlastně podobně jako minulý rok.

Teda naštěstí úplně stejně ne, protože alespoň trochu cestovat můžeme, a i přes nutné testování jsme schopní odletět na Kanárské ostrovy, nebo na Mallorku. Sám jsem na Gran Canarii byl a vše bylo téměř dokonalé. Sice nebyly otevřené bazény (v San Fernandu – předělávali ohřev vody) a (El Tablero byl v únoru ještě zavřený) Ale jinak fungovalo vše a bez problémů.

Co jisté ale není – jak bude vypadat letošní závodní sezóna.

Počátek sezóny už naznačuje, že se závody opět budou přesouvat na pozdější termíny a že pravděpodobně budeme závodit spíše až ke konci prázdnin.

Takže abychom se poučili z chyb, co jsme udělali v minulosti, tak nejlepší způsob by bylo se přihlásit na více závodů v průběhu celé sezóny a pak jet ty závody, které prostě budou.

Takže si naplánovat několik závodů v průběhu celé sezóny a pak podle aktuální situace si vybrat, co jet a co třeba přesunout na jiný závod nebo na jiný termín. To se týká hlavně těch větších závodů série Ironman nebo Challenge, které standardně umožnují si závod přesunout na závod jiný, nebo si závod posunout třeba na další rok.

Problém je ale samozřejmě, že těch možností, kam se přihlásit už tolik není. Závody, které v minulém roce nebyly se přesunuli na letošní sezónu, a tudíž už většina závodů byla vyprodána. Navíc i letos bych nedal ruku do ohně, že se závody uskuteční, a tak se nám může stát, že budeme trénovat na IRONMAN KLAGENFURT 2023!

 

Co se týče samotné Havaje, tak tam je situace také netradiční. V loňském roce se stihlo zhruba kvalifikovat cca 30-40 % závodníků v prvních závodech sezóny, které se ještě stihly uskutečnit a pak bylo až několik málo závodů, které proběhly (například IM Tallinn) kde bylo možné si vybrat, jestli se člověk bude chtít kvalifikovat do Kony ro rok 2020 nebo 2021. Nakonec to dopadlo tak, že žádná Kona vloni nebyla, a tak se kvalifikovaní automaticky posunou na startovní listinu v roce 2021.

 

Takže sami uznáte, že i tato největší motivace všech triatlonistů je nyní nejistá a v tuto chvíli vlastně nevíme kde se do ní budeme schopní kvalifikovat a kdy vůbec bude. Pro závodníka age-group to asi takový problém nebude. Ale dokážu si představit, že pro profesionální závodníky je tato situace velmi složitá. Za prvé jim utíkají roky, kdy by byli schopní něco zajet a díky tomu, že se 1-2 ročníky nepojedou tak třeba budou muset již ukončit jejich kariéru a za druhé bez výsledků nejsou sponzoři a bez sponzorů nejsou peníze.

Ano, vím že je mnohem více lidí, kteří jsou na tom daleko hůře a kteří díky lockdownům přišli o fungující restaurace, nebo další byznysy, ale jen mě to v této souvislosti také napadlo.

Pro současnou situaci se mi jeví jako daleko lepší a praktičtější se zaměřit ne na cíl, ale na cestu.

Jako hlavní motivace by tedy měl být samotný trénink a příprava se vším co k němu patří. Triatlon je sice individuální sport, ale všude kde jsem v minulosti jezdil trénovat se trénovalo v tréninkových skupinách. Samotného to nikdy nikoho moc nebavilo. Proto vznikaly tréninkové skupiny, ve kterých společně trénovaly sportovci všech úrovní.

Když jsem se v roce 1999 rozhodl, že chci začít závodit v Ironmanu, odjel jsem trénovat do San Diega. (Leden 1999) a byl to pro mě šok. Plavecké tréninky ani ne, ale spíše tréninky kola a běhu. Na kole se jezdilo pravidelně 2x týdně na skupinové jízdy. Vždy cca 50-100 cyklistů a triatlonistů. Jezdila se většinou stejná trasa. Nejdříve 10 km rozjetí pryč od pobřeží do vnitrozemí a pak od cedule následovala část zhruba 20 km, kdy se jelo, all out, prostě závod naplno… První jízdy jsem neuvisel ani hlavní skupinu. Pohyboval jsem se někde kolem maximální tepové frekvence a bylo to pro mě utrpení. No asi je ale dobré zmínit, že v balíku kromě tehdejších top triatletů (Mark Allen, Greg Welch, Spencer Smith) bylo i mnoho profi cyklistů jako Axel Merx.

Nicméně druhý měsíc mého pobytu jsem se adaptoval a už jsem byl schopný uviset hlavní balík a v březnu už jsem byl schopný občas být i v úniku. V běhu to bylo podobné, ale dobrý běžec jsem nikdy nebyl, a tak si asi dokážete představit, jak jsem trpěl při společných bězích s Mc Cormackem, nebo Gregem Welchem…

Co chci ale říct, že se v takové tréninkové skupině vždy bolest způsobená tréninkem snáší daleko lépe než se snažit vše odtrénovat sám. Proto jsem po svém návratu z USA na chvílí také podobné tréninky v Praze zavedl. U kola to bylo easy, od mostu se jezdí už asi 40 let, takže tam nebylo co zavádět. A běžecké tréninky jsme měli pravidelně každou neděli z Roztyl a trasa byla do Průhonic a zpět.

 

V současné době jsem proto velmi rád, že se mi povedlo opět nastartovat takové společné tréninky ve skupině Road2kona, a kromě společných plaveckých tréninků jsme schopní jezdit společné cyklistické tréninky (nyní na ROUVY) a zvládáme i společné běžecké tréninky s naším atletickým trenérem a kamarádem Petrem Šnáblem, který je podle Davida Procházky prý ještě větší magor, než jsem já ????

Skupina se postupně rozšiřuje a je zajímavé vidět, že to není jen o ambiciózních závodnících trénující na Havaj, ale i o úplných nováčcích, kteří s triatlonem teprve začínají a trénují na jejich první závod.

Letos mám, ale 2 velké plány.

1. udělat z ROAD2KONA registrovaný triatlonový oddíl

2. vytvořit SCM pro skupinu skupinou mladých triatlonistů, kteří s námi také trénují.

To druhé se mi postupně daří a již nyní máme skupinku dětí ve věku 9-16 let, kteří společně plavou, jezdí na kole (v tuto chvíli převážně na Rouvy virtuálně) a běhají. Trénují společně s dospělými a je to super motivace pro všechny. Pro ně, aby nás trochu prohnali (už jsou lepší než my) a i pro nás (přece mě nebude předbíhat 14letý kluk ????) V létě míváme kromě klasických tréninků i tréninky přechodů, kdy jezdíme 3x mini triatlon, kdy je cílem natrénovat přechody mezi jednotlivými disciplínami, ale i nacvičit si práci v depech.

Celkově z toho mám dobrý pocit, protože se všichni neskutečně lepší, a hlavně to všechny moc baví. Sám jsem si takovou tréninkovou skupinou od mala také prošel, kdy jsem jako 16letý začal trénovat pod vedením Ireny Svobodové (Fleissnerové) v oddíle TT Centrum a trénoval jsem tehdy s nejlepšími závodníky a závodnicemi jako byly: Andrea Peláková, Jana Horevajová, Míša Nováková a občas s Martinem Matulou. Díky tomu jsem byl na tom velmi dobře a patřil mezi nejlepší dorostence a juniory (8.místo na ME v triatlonu) krátce po tom, kdy jsem s triatlonem začal.

Takže to, čím jsem za svojí sportovní kariéru sám prošel a co fungovalo chci opakovat. Jak na mladých závodnících, tak i na dospělých, trénujících v Road2Kona.

Takže i přes omezení cestování a přes opětovné rušení závodů jsem vlastně rád, že jsme byli schopni z této situace vytěžit maximum díky takovéto tréninkové skupině. Právě taková tréninková skupina se stává zdrojem motivace pro všechny a díky ní všichni kdo v ní trénují jdou nahoru a zlepšují se. A hlavně je to baví!

Takže moje doporučení je, změnit vnitřní nastavení a místo cíle, začít hledat motivaci a uspokojení z cesty, tedy každodenní přípravu a všemu co k tomu patří.

Pokud se k tomu pak ještě podaří úspěšně zvládnout nějaký ten závod, tak to bude jen třešnička na dortu.